- Jak se u vás, Tomáši, probudila touha po lezení a kdy?
Moje lezení začalo u knížek Reinholda Messnera a dalších legendárních himálajských expedic. Byl jsem ještě kluk, ale zatoužil jsem mít taky tu možnost jednoho dne tohle všechno vidět. A pak taky na vlastní kůži zažít, co prožívaly legendy, jako byl právě Messner.
- Jak jste se psychicky připravoval na tak riskantní expedici a jak jste si udržoval motivaci, když jste čelil obtížím?
Na takovou expedici není dost dobře možné se bez předchozích zkušeností připravit, ale já jsem byl již dříve členem jiných expedic, takže jsem většinu situací postupně vyzkoušel, a měl jsem tedy představu, jak tělo i psychiku připravit na pobyt v extrémních podmínkách.
S motivací je to těžké – potřebujete udržet hlavu pořád naladěnou na to, aby chtěla jít dál. Jsou ale nějaké limity, přes které jít dál nejde. Zvlášť když přijdou zdravotní obtíže, protože ty se v tamních podmínkách velmi špatně překonávají. Mě na Broad Peaku zradily plíce a to už bylo právě za tou hranou. Ohrožoval bych sebe a možná i ostatní, kdybych dál pokračoval až na vrchol.
- Jaké byly nejnáročnější momenty během výstupu na Broad Peak a jak jste se s nimi vyrovnal?
Kvůli zdravotním obtížím jsem až na vrchol nevystoupil, a tak to pro mě bylo nejtěžší v základním táboře, když jsem tam musel zůstat a ostatní byli v C3 (poslední výškový tábor) a pokoušeli se o výstup na vrchol. Nejtěžší bylo sledovat to všechno zezdola, poslouchat to ve vysílačce, sledovat horšící se počasí, počítat čas, který mají kluci na sestup, a myslet na to, že tam nejsem s nimi.
- K2 je známá svou extrémní nebezpečností. Jaké pocity ve vás vyvolával pohyb v tak exponovaném terénu?
Výstup na K2 jsme bohužel nestihli realizovat, protože nám nepřálo počasí, ale tu horu jsme měli celou dobu před očima. I když Broad Peak patří k těm lehčím osmitisícovkám, na těchto gigantech bývají naše pocity vlastně totožné. Vždy je to velký risk a vždy je to o zkušenostech, o jistotě ve vlastním pohybu. Na taková místa není možné vystoupat bez předchozích zkušeností.
- Jaký jste měl hodně silný vjem v rámci expedice – ať už pozitivní nebo negativní?
Pozitivní: Pohoří Karákóram je obrovské, jedinečné a nesmírně krásné, včetně lidí, kteří jsou s lezením spjatí. Musel jsem si velmi upravit názor na Pákistán a Pakistánce.
Je obdivuhodné, jací ti lidé jsou, navzdory podmínkám, ve kterých pracují a žijí. Mají můj obdiv.
Negativní: Když kluci sestupovali z vrcholu Broad Peak, nastaly velmi těžké chvíle a pro expedici to bylo velice náročné.
- Jaké rozdíly vnímáte mezi K2 a Broad Peak?
K2 a Broad Peak jsou hory těsně vedle sebe a na obě vidíte ze základního tábora. Ale rozdíl mezi nimi je zásadní.
K2 je děsivé místo, tyčí se nad Broad Peak zhruba o dalších 600 metrů. Z téhle hory jde obrovský respekt. Ne že by Broad Peak respekt nevzbuzoval, ale výstup na něj je o něco jednodušší.
- Jak je to třeba s úklidem odpadků v takové krajině?
Zahraniční expedice, které na toto místo přicházejí, mají přesné instrukce, jak se chovat. Veškerý odpad, který vyprodukují, po sobě musí uklidit.
Pákistán má dokonce spuštěný projekt na udržení tamní krajiny v čistotě. Bohužel největší odpad tam zůstává po místních lidech, jejichž vnímání ekologie má stále velké trhliny. Druhým velkým znečišťovatelem je armáda, jelikož tamní území je vojenská oblast.
- Jak vnímáte komerční expedice, které pod K2 přijíždějí?
To je něco, co mě osobně zklamalo. Vím, že K2 je obrovské lákadlo, a chápu, že Pákistán komerční expedice vpouští z ekonomických důvodů. Ale myslím, že by měl existovat jakýsi filtr odbornosti a lezecké úrovně, aby se tam nepohybovalo tolik lidí, kteří na tyto výstupy nejsou dobře připraveni. Osmitisícovky byly, jsou a vždy budou životní výzvou pro každého horolezce.
Chcete-li znát spoustu dalších okolností, zajímavých detailů a momentů z této expedice, nenechte si ujít webové stránky samotných aktérů.
Autor: Štěpánka Trnková, redaktorka portálu Zdraví jako vášeň
