Ondra nevidí. O zrak částečně přišel už jako miminko v inkubátoru a o zbytek se po letech postarala jedna nešťastně zvednutá skříň. Ani okamžitá operace prasklou sítnici už nezachránila, a tak ho ve dvaceti letech obklopila úplná tma. Svět se zastavil a Ondra zažil deprese i strach z toho, jak zareaguje okolí na jeho novou bílou hůl. Ale jednou, to ještě s hlavou v dlaních, zaslechl sám sebe uvnitř říkat:
„Buď tady můžeš dál sedět a litovat se, nebo prostě vstaneš a životu to pořádně natřeš!“
A to přesně Ondra udělal a dělá to dál. Handicapovaným i zdravým lidem je živoucí inspirací, proč TO nezabalit.
- Jak se stalo, že tenkrát nastal ten obrat?
To tenkrát přišel můj kamarád Lukáš s nápadem, že bychom spolu mohli běhat. A že prý bychom mohli doběhnout až na olympiádu! Pomyslel jsem si něco o bláznech, ale tenisky jsem nazul prakticky hned. Poprvé jsem vyběhl se svým vodicím psem Blackem cestou ráno na vlak. Brzy jsem zaběhl svůj první závod a začalo mi docházet, že se plní můj dětský sen – stát se sportovcem!
- Takže od té doby, Ondro, běháte… Který byl váš první velký závod snů?
To byl určitě maraton na Velké čínské zdi. Největší výzvou bylo tamních 5 164 schodů, přičemž tam nenajdete dva stejné. Některé mají výšku cihly a jiné jsou vám po kolena. Každý schod jsem oťukal bílou holí a běžel dál. Bez mého traséra Lukáše by ten podnik vůbec nebyl možný, a to mi ještě dokázal popisovat různé zajímavosti na trase. Medaile z Číny pro mě znamenala strašně moc, ale postupně mi došlo, že samotný ten zážitek je mnohem víc, a tak jsem medaili vydražil, uspořádal přednáškové turné a veškeré prostředky jsem věnoval na léčbu malého Aleška se spinální muskulární atrofií.
Ondro, vy ale směle usedáte i na kolo. Co bylo na kole to „nejvíc“?
Tak to byl věhlasný cyklistický závod Tour de France. V létě 2022 jsem se i s malým týmem a mým trasérem Markem Peterkou vydal do Francie, abychom spolu usedli na tandemové kolo a pokusili se zdolat všech 21 etap po stopách Tour de France. Skoro měsíční dobrodružství jsme úspěšně dokončili s neuvěřitelnými 3 414 km v nohách.
- Těmi kilometry to ale neskončilo, že? Co se dělo dál?
Už během mého Tour de France vzniklo velké množství obrazového materiálu a hlavou mi vířily stovky vět, které jsem chtěl nějak poslat dál. A tak vznikl filmový dokument Tour de France ve tmě. Premiéru měl v mé rodné Třebíči a současně jsme tam pokřtili i stejnojmennou knihu. Příští rok bude dokument vysílat Česká televize.
- Máte za sebou tolik překonaných cílů, tolik vítězství v extrémních závodech, ale přece jen, zeptáte se někdy sám sebe, jestli to všechno za ty medaile stojí?
Stojí, ale je to ještě trochu jinak. Já si rád dávám výzvy, abych sobě, ostatním nevidomým i vidícím lidem ukázal, že s vytrvalostí se dá všechno zvládnout. Ale časem jsem přišel hlavně na to, jak nádherné je, když to sportovní úsilí mohu přetavit do pomoci někomu jinému.
Třeba výtěžek z vydraženého dresu dostal malý Nikolas, který si nikdy na žádné kolo nesedne, ale teď dostane parádní kočárek, ze kterého může svůj svět pozorovat.
Často také dostanu pomyslnou medaili od mé praktické lékařky za nejlepší krevní obraz ze všech jejích pacientů. A to mě zase vrací k tomu, že jsem to se sportem ve svém životě rozhodl správně. Pro každého není nutné zdolat ty nejtěžší sportovní výzvy, ale hýbat se, popoběhnout, chodit. Hlavně nesedět strnule na místě – to je výzva úplně pro všechny.
O svém životě pořádám inspirativní přednášky ve školách, ve firmách, ale i pro veřejnost, protože vím, že život máme jen jeden, tak bychom ho měli opravdu žít.
