- Jak váš projekt Přirozený pohyb vznikl a proč?
Pohyb je to, co tělu v dnešním moderním světě nejvíce chybí. Přirozený pohyb v plném rozsahu.
Zapomněli jsme, jak naše přirozenost vypadá, vyměnili jsme ji za to, co je pro nás dnes „normální“. Mou prací je zkvalitnit lidem život skrze pohyb… Dělám to doslova každý den, už 16 let. A miluji to.
Lidské tělo je dokonalé. Podívejte se na malé dítě, a ihned vám bude jasné, o čem mluvím. Ta síla, ta mrštnost, ta pohyblivost. Ale i radost a chuť do života. To vše s naším tělem a pohybem neoddělitelně souvisí. Jenže v průběhu života se začínáme hýbat méně a méně… a tím nám začnou klasické, dnes tedy „NORMÁLNÍ“ problémy.
Ať už vás ale trápí sebevětší potíže, má zkušenost hovoří jasně. Zapojte přirozený pohyb zpět do svého života, a mnoho „normálních problémů“ prostě odpadne. A to nejen na těle, velmi často i na duši.
- Jak cvičení Přirozeného pohybu vypadá? Co si pod tím máme představit?
Jde o rozvoj přirozených pohybových dovedností, které jako lidé máme. Právě ty udržují tělo zdravé a v kondici.
Lidé si myslí, že vše spočívá v tom, zda cvičí, realita je ale jiná. Potíže, ale i jejich řešení spočívají v našich pohybových vzorcích.
To, jakým způsobem se hýbeme, jak se opíráme o svoje chodidla, jak stojíme, jdeme, v jakém rozsahu používáme svoji kyčel nebo své rameno, se kterými svaly má naše hlava nejrychlejší spojení, jaké pohyby ještě umí naše páteř. To vše je určující.
A rozvoj pohybů, jako je plazení, zavěšování, správná chůze či správné polohy sezení na zemi, nás vede k našemu cíli.
- Je to opravdu tak jednoduché? Stačí se vrhnout na zem, začít napodobovat malé děti či přírodní národy, prostě se začít více hýbat a budu mít vyhráno?
Odpověď bohužel zní… NE.
Své přirozenosti jsme se poměrně dost vzdálili. Dnes už se lidé téměř vůbec nehýbou, své tělo používáme jen velmi omezeně, a abychom to změnili, je třeba, aby byl pohyb správný a cílený. Musí nás nejen rozvíjet, ale i napravovat nesprávné pohybové vzorce.
- Jak tedy naše přirozenost vypadá a jak se k ní vrátit?
Vezměme například chodidla. Můžeme říci, že u většiny lidí zdraví začíná právě u nohou, nebo chcete-li, u našeho postoje. Chodidla jsou náš podstavec a nastavují pozici i fungování všech zbylých částí těla. Jenže moderní člověk už zapomněl, jak chodidlo od přírody vypadá nebo jak funguje.
Dokonce i v učebnicích pro lékaře, obuvníky, trenéry a fyzioterapeuty nenajdete nohu, která je přirozená, najdete v nich nohu, která je NORMÁLNÍ. Nohu, která celý život obouvala botu, normální botu. Botu, ve které ochabla, přizpůsobila se svým tvarem i funkčností, svou pohyblivostí. Přirozenost chodidla ale vypadá jinak.
- Jaký je rozdíl mezi cvičením ve fitku a Přirozeným pohybem?
Uvěřili jsme, že cvičení = pohyb. Jenže cvičení je námaha, které se většina z nás chce pokud možno vyhnout. I mě samotného to před objevením Přirozeného pohybu doslova drtilo.
Když běháme na páse, chceme se dívat na televizi či monitor před námi, abychom u toho vlastně nemuseli „být“. Cvičíme a máme sluchátka, abychom unikli, abychom se odreagovali.
Přirozenost je o tolik jiná! Je třeba vrátit se ke kořenům!
- Necvičte ABY, hýbejte se PROTOŽE
Lidé vymysleli cvičení až potom, co se přestali přirozeně hýbat. Cvičíme, „abychom byli“ lepší, hezčí, štíhlejší, silnější! Jenže tak je to z mého pohledu neudržitelné! Proto se lidé do cvičení nutí a velmi často s ním prostě jednoho dne skončí.
Pohyb je mnohem víc než jen nějaké cvičení. Naše tělo je k pohybu stvořeno, a pokud znovu objevíte tu dětskou radost z pohybu, máte vyhráno!
Necvičím, ABYCH…! Hýbu se, PROTOŽE můžu, protože chci, protože mi to dělá dobře, a hlavně, dělá mi to radost. Že zatím tu radost v pohybu necítíte? Chápu, ale možná je to jen tím, že jste ji v něm dlouho nezažili či nehledali. Když se přirozeně hýbeme, už vlastně ani nemusíme cvičit.
- Co je pro vás největší odměnou?
Za svou šestnáctiletou kariéru jsem pracoval s lidmi všech možných potíží i potřeb. Mé lekce a semináře navštěvují lékaři, fyzioterapeuti, lidé s všemožnými chronickými bolestmi, vrozenými vadami, vrcholoví sportovci, lidé po úrazech a operacích, ale i ti, kdo se „jen“ touží cítit dobře, chtějí poznat své tělo a chtějí se „poskládat“.
Asi největší inspirací by mohl být příběh paní, která se ke mně dostala jako „ztracený případ“. S diagnózou „velmi pokročilý důchodový věk + rozsah úrazu“ = „už nejde nic dělat“.
Dokonce už byla vyloučena i operace. Měla vyhřezlé ploténky v bedrech a v krční páteři a udělat byť jen pár kroků pro ni bylo téměř nemožné. Pro bolest a závratě nedokázala otočit hlavou.
Přiznám se, že práce s ní trvala mnohem déle než s ostatními, ale ani já, ani ona jsme to nevzdali.
Dnes nejenže nemá žádnou ze zmíněných potíží, ona i vypadá mnohem lépe, než vypadala před 20 lety! Hýbe se, směje se, a dokonce, když mi při našem tréninku něco upadne, ona hned přiskočí a podá mi to.
Je velkou inspirací pro ostatní a já jsem na ni neuvěřitelně pyšný.
Autor: Štěpánka Trnková, redaktorka portálu Zdraví jako vášeň
