Michal Kamermeier vyrazil v polovině března do Singapuru na kole. O důvodech a propojení s charitativním projektem Jedna se počítá se můžete dočíst v rozhovoru, který jsme stihli pořídit těsně před Michalovým startem. Zajímalo nás pochopitelně, jak vše dopadlo, a proto jsme ho vyzpovídali i krátce po jeho návratu.
- Kolik kilometrů jste na cestě do Singapuru našlapal?
Dvanáct a půl tisíce dohromady. Do Singapuru je to nějakých 11 000 kilometrů a potom na Bali ještě dalších 1 500.
- To jste si cestu oproti plánu trochu prodloužil, že?
Nakonec jsem nedojel jen do Singapuru, ale až na Bali, protože jsem do cíle dorazil o dva měsíce dříve, než jsem původně plánoval. Říkal jsem si, že je hrozná škoda ten čas nevyužít a nepodívat se ještě někam dál, když to jde. Do Singapuru jsem dojel po nějakých třech a půl měsících. Bylo to tam krásný, všechno čistý, ale zdálo se mi to tam extrémně drahý a hodně kontrolovaný. Všude vás šmírujou kamery, ale asi díky tomu je to tam tak krásně čistý. Strávil jsem tam jen dva dny. Potom jsem se nalodil a plavil se do Jakarty, hlavního města Indonésie. Odtamtud jsem pokračoval dál na ostrov Bali. Chtěl jsem si to užít jako pauzu. Po cestě jsem ale neměl úplně ideální počasí. Skoro nikde jsem proto nezastavoval, jak jsem měl v plánu, že se budu kochat a dávat si pauzy. Jenže počasí tomu úplně nepřálo, takže jsem si řekl že na Bali to zabalím. :-) Dal jsem si dva týdny pauzu víceméně bez kola. A teprve potom jsem se vrátil do Česka.
- Kdy jste se vrátil?
Vrátil jsem před dvěma týdny, přesně v pátek 28. června, kdy mě ráno mamka vyzvedla ve Vídni a odpoledne už mě čekala velká vítací party v Brně. Abych si od kola zase moc neodpočinul, tak v pondělí jsem se přesouval do Prahy, kde startoval jeden charitativní „šílený“ závod, kterého jsem se zúčastnil. Šílený proto, že je to 2 222 kilometrů napříč celou Českou republikou! Moc jsem si tudíž nevydechl. A jak jsem dojel závod, sbalil jsem si batoh a odjel na ferraty do Itálie, kde jsem teď.
- Jak se zadařilo naplnit cíl projektu Jedna se počítá, vybrat peníze na hendikepované děti?
Já jsem jel s osobním cílem přispět za každý ujetý kilometr jednu korunu. Takže jsem našlapal 12 500 Kč. Není to žádná obrovská částka, ale jak říká ten projekt, v koruně je síla a každá se počítá. A pak se mohli připojit svou aktivitou i další lidé. Každý si vybral svůj pohyb, například běh, chůze, a za každý kilometr přispěli do projektu korunu. Někdo naběhal za měsíc 100 kilometrů, tak poslal stokorunu. Což zase vypadá jako miničástka, ale zapojilo se docela velké množství lidí. Nakonec se tak vybralo přes 60 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o „korunové“ částky, tak si myslím, že to je moc hezké.
Zapojoval jsem lidi i prostřednictvím soutěží. Během mé cesty proběhly dvě. Soutěže jsme pořádali s podporou sponzorů. Generálním sponzorem byla Škoda We Love Cycling, potom Notino, Víno Michna Čejkovice a Alchymist (namíchejte si vlastní parfém). Ti nám nabídli jako ceny do soutěže jak svoje produkty, tak vouchery. Vylosovali se dva tři výherci, kteří dostali, myslím, hodnotné ceny. Třeba Notino dalo vouchery za 2 000 Kč, od Škody to byly produkty kolem 3 až 4 000 Kč, bylo v tom vybavení na kolo dresem počínaje přes různé doplňky až po nářadí. Víno Michna Čejkovice zase poskytlo kartony vína atd.
Soutěžilo se tak, že všechno šlo přes můj Instagram, kdy mě lidé označili v nějakém příspěvku, kde zrovna počítali kilometry, kde běhali, jezdili na kole. To se pak následně objevilo na Jedna se počítá nebo Dnes pomáhám. Což byl nejlepší způsob, jak tento projekt dostat do povědomí lidí. Moc pomáhaly kolegyně z Jedna se počítá, protože já jsem úplně všude neměl vždycky signál.
- V rozhovoru před startem jsme si povídali i o vaší prapůvodní motivaci k intenzivní jízdě na kole, a sice vypořádat se s nadváhou. Nenarušila taková náročná cesta váš jídelní režim?
Řeknu to takhle. Jedl jsem cestou všechno a přitom jsem zhubl 15 kilo. Denní výdej energie byl tak extrémní, že i kdybych si dal kýbl nutelly denně, kterou bych teda nejedl :-), tak si myslím, že bych ty vydané spálené kalorie stejně nedohnal. V Asii jsem jedl rýži třikrát denně, až mně lezla ušima, ale chutná mně doteď. Na Blízkém východě to byla nějaká masa a chleby atd. Prostě jedl jsem furt, ochutnával jsem všechno a u toho jsem hubnul. To si myslím, že neexistuje nic lepšího!
