- Jaká je v současnosti v ČR situace ohledně nadváhy a obezity?
Zhruba 35 % populace má nadváhu a zhruba 23 až 25 % je obézních, což pochopitelně není radostné. Takže se dá říct, že zhruba 60 % lidí váží víc, než by mělo. U dětí došlo k ohromnému nárůstu, a to zejména během covidu-19. V současnosti 25 % dětí váží víc, než by mělo ve srovnání s rokem 1990, kdy to bylo 10 %. A z těch 25 % trpí daleko víc dětí obezitou než nadváhou. Léta to stagnovalo, ale během covidu-19 nastal zlom.
- V souvislosti s obezitou se můžeme setkat s pojmy, jako je stigmatizace či nálepkování. O co se jedná?
Stigmatizace je předpojatost vůči obézním osobám. S tím se pojí nálepky typu, že ten člověk je líný a může si za to sám. Znamená to, že se pohled na člověka s nadváhou zužuje. Zjednodušeně řečeno, že vám i lékař řekne, abyste jedli jinak a hýbali se. Jasně tím dává najevo, že za to vlastně může jen sám pacient. Samozřejmě změna životního stylu je důležitá, ale není to často jediná příčina vzniku obezity, protože tam hraje roli řada dalších vlivů, například genetika. Což neznamená jen to, že je dědičná obezita, ale třeba i pohyblivost. Některé děti jsou jako buchta, jiné jsou jak z hadích ocásků. Pak hraje roli také otázka chuťové preference. Nebo psychická labilita. Někdo řeší stres tím, že si kouše nehty, někdo to řeší jídlem. Za tyhle věci v podstatě nemůže.
Nálepkování bylo ostatně i tématem besedy s odborníky s názvem „Necpi se a cvič“ Řešení, nebo škodlivá nálepka, která proběhla v pražském Ikemu začátkem března.
V souvislosti s tím zmíním hnutí Body positivity. To je myšlenka, že člověk se má mít rád, protože tomu, kdo nenávidí své tělo, se mimo jiné hubne hůř. Jsou námitky, jestli to nestaví obezitu vlastně na piedestal, že se pak nikdo nebude snažit hubnout. Jde ale o to, aby člověk přijal své tělo. Neznamená to, že se přestane upozorňovat na rizika obezity a že bude obezita přijímána. Důležitá je i myšlenka Body neutrality, se kterou se hodně ztotožňuji, aby tělo nehrálo tak důležitou roli, jak tomu většinou je. Nepřemýšlet soustavně o těle, jak splňuje požadavky různých hejblátek, kolik jsem ušel kroků, nebo v jídle, kolik jsem přesně snědl. Ze začátku, když se soustředím na hubnutí, je to samozřejmě důležité, ale když se mi to podaří změnit, tak to tak úzkostlivě nesledovat. Být rád, že tělo funguje. Prostě normálně se hýbám, normálně se jdu najíst.
- Dochází k nálepkování i ze strany odborné veřejnosti?
Ano, ke stigmatizaci dochází i ze strany lékařů. Je s tím spojeno takovéto automatické strašení, když nezhubnete, dostanete infarkt. Což většinou vůbec nepomáhá. Daleko lepší je tento přístup: Máte vyšší tlak, chcete se bavit o tom, jak se to dá řešit? Lékař by se měl zeptat, jestli v tu chvíli o tom chce pacient mluvit. Nebo i lidi z blízkého okolí by neměli komentovat váhu, ale zjistit, jestli se chce dotyčný bavit o tom, že se třeba zadýchává, že o něj mají starost. Zkušenosti odborníků říkají, že „dobře míněná upřímnost“ v tomto případě nepomáhá. Nedávné závěry průzkumu mezi teenagery ukázaly, že jen čtvrtina z nich zareagovala na negativní komentáře snahou zlepšit svou kondici. Zbylé tři čtvrtiny se naopak stáhly hlouběji do sebe.
Když se dělaly rozsáhlé studie mezi lékaři, tak se ukázalo, že jsou také předpojatí. Třeba vůbec o obezitě s pacientem nemluví, neřeší to třeba i léta a neposílají je na specializovaná vyšetření, protože si za obezitu mohou přece sami, a méně se těmto pacientům věnují. A naopak se ukázalo, že by dost vysoké procento těchto pacientů chtělo, aby to s nimi lékaři víc řešili. Jenže ti si zase myslí, že to pacienti řešit nechtějí. A do toho je ještě takové ožehavé téma terminologie. Evropská koalice pro lidi žijící s obezitou (ECPO) loni rozproudila tohle téma, což je velice záslužné. Jednak brojí proti terminologii, takže učí jak odborníky, tak novináře, aby neříkali morbidně obézní nebo obézní člověk, ale člověk s obezitou, a pak udělali další důležitou věc. Často obsahují lifestylové časopisy nebo i odborné prezentace jen klišé fotky – člověk rozvalený na gauči, cpe se hamburgerem apod. A ECPO iniciovala nafocení lidí s obezitou v normálních běžných situacích a tato databáze je zdarma k použití. Já to velmi ráda novinářům říkám, protože je těžké, když chcete mít nějakou normální ilustrační fotku, kde je člověk s obezitou. (Do fotobanky se můžete podívat zde.)
Víme, že soustavné používání hubených modelek v lifestylových časopisech vede také k tomu, že se ženy cítí silnější, i když nejsou, a chtějí s tím něco dělat. A je to pak bohužel příklad pro jejich děti. Pořád drží nějaké diety, hubnou před dětmi, a to je špatně. S nadsázkou se dá říct, že celý život prohubnou. Jídlo tak mají navázané na negativní emoce. Chvíli je to pozitivní, kdy jim dieta slibuje, že to bude úžasné, a pak, když zjistí, že to tak není, například, když drží nějakou jednostrannou dietu, a ona nefunguje, tak toho nechají a zase přiberou. A dostaví se negativní emoce. Už od mala tak děti učí, že jídlo neslouží k uspokojení hladu, ale třeba k řešení stresu, umocnění pohody apod. Je třeba vrátit jídlo tam, kde bylo.
- Nárůst obezity a nadváhy u dětí z 10 na 25 % je dost razantní. Jaká pomoc se těmto dětem nabízí?
Děti mají oproti dospělým mnohem méně možností kam jít. Prvním záchytným bodem by měl být pediatr, který by se jim měl v tomto ohledu věnovat. Ale objektivně musíme říct, že pediatři toho mají hrozně moc, řeší závažné zdravotní problémy dětí, psychické problémy. Pediatr nejčastěji pošle dítě k endokrinologovi. V drtivé většině případů se ukáže, že je po této stránce všechno v pořádku, že je to tedy ten špatný životní styl. Jediná možnost, která se pak nabízí je, že ho pošlou do lázní či do léčebny. Tam za peníze, které do toho investují zdravotní pojišťovny, za pár týdnů zhubnou, protože tam mají dobrý program, ale, a to je nejhorší, nepracují s rodiči. A i když chtějí, třeba jednou během toho cyklu rodiče zapojit, tak o to rodiče nejeví zájem. Dítě se pak vrátí do rodiny a najede do starých kolejí.
Pro děti chybí mezičlánek mezi pediatrem a endokrinologem a po lázních, aby někdo převzal péči, což bohužel ve všech případech rodiče nebývají.
Tím mezičlánkem nemusí být žádný specialista, lékař. Pediatr, podle percentilového grafu řekne, měl by zhubnout. Ale když je rodič s obezitou a vůbec se o to nestará, tak jak to udělat? Pediatr by měl namotivovat rodiče, aby šli někam dál. Jenže to někam dál tu moc není. Když rodiče natrefí na osvícenějšího nutričního terapeuta, který neřeší jen nutrici, ale i motivaci, tak dobře. Ale v tuhle chvíli přitom stačí lektor, jako jsou například naši lektoři ze STOBu, kteří umí řešit výživu, pohyb, psychiku a umí motivovat. Vzdělávají v těchto třech oblastech a nejsou třeba tak dobří ve výživě jako nutriční terapeuti, ale pokud dítě není nemocné, tak stačí zjednodušeně řečeno, aby místo buřta jedlo šunku a přestalo pít sladké nápoje.
- Tady už se dostáváme ke kurzu STOBík, který jste připravili. O co v něm jde?
Rodiče mají možnost se společně s dítětem zapojit do kurzů, které pořádáme. Je to skupina deseti dětí a měl by tam být s dítětem rodič, který se stará o výživu. Takže je tam někdy třeba i babička. Je to čtvrtletní placený kurz, který přijde rodiče na 4 900 korun a jediná pojišťovna, která ho plně hradí, je Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR.
Tady bych chtěla říct, že to není vůbec finančně zajímavé pro STOB. Když kurz my uděláme, tak jsme na nule.
Probíhá to tak, že paralelně je hodinu lektor s rodiči a další lektor s dětmi, kde probírají podobná témata. A například je teď devět z těch deseti matek s nadváhou, takže já se s nimi domlouvám, že do toho musí jít taky, aby byly modelem, vzorem. Musí zkrátka hubnout s dítětem. Není možné, aby něco matka chroupala u televize a okřikovala dítě, ať nechroupá. To není možné oddělit! O to by byl velký zájem, že by na kurz strčili jenom dítě. Tady my máme výhodu oproti těm lázním, kde rodiče nejsou motivovaní, aby něco dělali, tak tady jsou i proto, že si to zaplatí, zatímco lázně jsou zadarmo.
Lektorů máme po České republice dost, ale je problém kurz naplnit. Rodiče někam musí chodit, a hlavně to musí taky dělat. A většinou to nechtějí. A tak máme novinku, kdy kurz připravujeme online. Máme ověřeno, že ta kognitivně behaviorální terapie, kterou děláme, je efektivní i online. Naučili jsme se to díky covidu. Máme s tím dobré zkušenosti u dospělých. Lidem se to zalíbilo, tak i teď po covidu děláme paralelně jak kurzy naživo, tak online. Takže jsme dospěli k tomu, že ohledně zaplnění dětských kurzů bude řešením verze online s názvem STOBík. Otvíráme 16. dubna, tak uvidíme, jaký o to bude zájem.
