Začněme základními fakty. V České republice je povinné očkování proti devíti onemocněním, kterými jsou záškrt, černý kašel, tetanus, dětská obrna, hepatitida B, onemocnění vyvolaná bakterií Haemophilus influenzae typu b, zarděnky, spalničky a příušnice. Děti jsou u nás očkovány prakticky od čtvrtého dne života, například ve druhém měsíci věku dostávají první dávku hexavakcíny, která je jim během prvního roku podávána třikrát, atd.
Povinné, či dobrovolné?
V České republice, a samozřejmě po celém světě, je také spousta odpůrců očkování. I když přesnější by asi bylo říct, že jsou to často lidé, kteří požadují, aby očkování bylo dobrovolné. Jak uvádí Česká vakcinologická společnost, povinnost očkovat je zákonem daná v deseti z třiceti evropských států, včetně České republiky. Tam, kde tomu tak není, problematiku regulují jinak. Například v Belgii je povinná pouze vakcína proti obrně, nicméně další očkování je vyžadováno při nástupu dítěte do školky. V Rakousku a v Německu, když se ve školce objeví nemoci, je neočkované dítě vyloučeno, dokud infekce nepomine.
Pro laika je každopádně nesmírně obtížné, ne-li přímo nemožné, se ve sporu vyznat. Odpůrci povinného očkování mimo jiné tvrdí, že jeho zdravotní prospěšnost, neškodnost ani účinnost nejsou zdaleka jednoznačné. Opírají se například o grafy, které podle nich ukazují, že plošné očkování bylo zavedeno vesměs až okolo poloviny 20. století – poté, co došlo k podstatnému snížení počtu běžných infekčních chorob včetně úmrtnosti na ně. A to především díky lepším hygienickým podmínkám. Statistiky podle nich také dokazují, že s rostoucím počtem očkovacích látek se množí případy, kdy naprosto zdravé děti krátce po očkování nečekaně onemocní apod.
Jak najít poctivé odpovědi
Jenže takové grafy a statistiky mají i zastánci povinné vakcinace. Například podle Státního zdravotního ústavu došlo díky hromadnému očkování v České republice, respektive tehdejším Československu, prakticky k vymizení zarděnek, černého kašle nebo záškrtu. A třeba v sousedním Německu byl v reakci na rozšíření spalniček, které podle úřadů v posledních deseti letech způsobily smrt nejméně 280 lidí, vloni schválen zákon o povinné vakcinaci školních dětí. Spalničková nákaza se ovšem projevila i v dalších evropských státech (a nejen v nich).
Je zcela zřejmé, že toto mimořádné citlivé téma vyžaduje diskuzi. Měli bychom si klást různé otázky, například jestli je opravdu nezbytné, aby děti v České republice tak brzy po narození dostávaly tolik dávek vakcíny. Také zda jsou historická data, která máme k dispozici, dostatečná pro vyvozování jednoznačných závěrů a jestli je vlastně interpretujeme správně atd. A měli bychom se snažit o hledání co nejpoctivějších odpovědí, zbavených všech ideologických i dalších škodlivých nánosů. Jedině snaha dobrat se co nejpřesnějších faktů nás může posunout dál.
Hledání poctivých odpovědí bohužel komplikuje i množství neseriózních a nesmyslných informací, před kterými, jak se někdy zdá, není úniku. V některém z dalších článků na téma očkování se jimi budeme zabývat.
