- Co je cílem projektu „Být spolu je normální“?
Když jsou rodiče se svým dítětem v nemocnici, nejsou jen návštěva. Přesto stále ještě bývají leckde v českých zdravotnických zařízeních odmítáni a omezováni. Jde přitom o závažné porušování práv dětí, jimž přítomnost rodičů výrazně ulehčuje náročné chvíle. Cílem projektu „Být spolu je normální“ je upozornit na tuto škodlivou praxi a podpořit rodiče i zdravotníky, aby děti nemusely zůstávat během hospitalizace či vyšetření samy.
Tato praxe má oporu v legislativě, podle § 28 zákona č. 372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování) má dítě právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce nebo jiné pečující osoby nebo osoby blízké.
(Omezit toto právo lze pouze tehdy, když by se doprovod choval agresivně, byl pod vlivem drog, alkoholu nebo jinak [například svým zdravotním stavem] ohrožoval ostatní pacienty nebo personál.)
- Jak probíhá spolupráce s lékaři a zdravotnickým personálem?
Situace v České republice se pozvolna mění k lepšímu. Potkáváme zdravotníky a navštěvujeme zdravotnická zařízení, kde postupují příkladně, ale i ta, která si s přítomností rodičů stále moc nevědí rady. Nemocnice se k nám připojují na základě Memoranda o spolupráci. Šíříme dobrou praxi a poskytujeme poradenství a doporučení, připravujeme pracovní skupinu, která se bude problematikou zabývat, postupně zveřejňujeme podklady a odpovědi na nejčastější otázky. O právech dětí informujeme i prostřednictvím vizuální kampaně „Být spolu je normální“, kde různé situace dětí a rodičů v nemocnici představují veřejně známé osobnosti, kupříkladu herečka Kristýna Leichtová, zpěvačka Olga Lounová, influenceři Dva tátové a další. Kampaň podporuje i řada lékařů a lékařek.
- Jaké jsou nejčastější překážky, na které rodiče narážejí?
Klasicky různé omezování doby přítomnosti rodičů jako: „Smíte tu být jen od… do…“ Nebo: „Samozřejmě můžete být se svým dítětem, od toho máme návštěvní hodiny.“ a „Dítě už je velké, pro něj to neplatí.“ Obzvlášť problematická situace bývá tam, kde v nemocnici převládá filozofie „Dětem tu je bez rodičů líp, jsou klidnější“. Na takovém pracovišti nejsou na přítomnost doprovázejících blízkých osob zvyklí a vnímají ji primárně jako problém. Rodiče pak musí být při vyjednávání obzvlášť vynalézaví, občas se dokonce neobejdou bez právní podpory, v krajních případech bez asistence policie. Naštěstí ale utěšeně přibývá nemocnic, kde je přístup „Být spolu je normální“ samozřejmostí.
Co se týče věku dětí: Přítomnost osoby blízké při hospitalizaci hradí do 6 let věku dítěte zdravotní pojišťovna, z čehož někteří zdravotníci nesprávně vyvozují, že starší děti nárok na doprovod nemají. Přitom platí, že každé dítě je jiné, mnohdy naši přítomnost v náročné situaci potřebují i dospívající. Odpovědi na mnohé konkrétní dotazy najdete na webu www.bytspolujenormalni.cz, v sekci Nejčastější otázky.
- Co tedy může rodič dělat například v situaci, kdy se druhé straně nechce měnit zavedený systém? Jaké „maličkosti“ mohou pomoct?
Základem jsou jistě informace a vědomosti. Pokud jsem si jistá, že mé dítě má právo na mou nepřetržitou přítomnost, a vím, o co se opírám, bude celý proces snadnější. Pomůže rovněž slušné, přátelské vystupování (coby rodiče můžeme být neústupní, přitom stále korektní), pochopení pro situaci zdravotníků, velkou podporou jsou i příběhy a zkušenosti dalších rodičů. Zpočátku hodně pomáhalo nabízet řešení (Např.: „Pokud tu opravdu nemáte židli navíc, donesu si svou stoličku.“ Nebo: „Manželka mi donese karimatku, takže postel navíc není potřeba.“). Dnes už jsou mnohá oddělení lépe vybavena, ale být připraveni pomůže. Někdy děti může doprovodit tzv. sociální rodič (partner otce, partnerka matky) nebo jiná blízká osoba, nejen zákonný zástupce. Pak komunikaci výrazně usnadní sepsání plné moci pro doprovázející/ho, aby se zdravotníci nemuseli obávat porušení pravidel.
- Nemůžeme očekávat, že se situace rázem promění, ale jaké jsou jednotlivé kroky či mety na cestě k celkovému zlepšení?
Určitě se už teď můžeme rozhodnout, že děti nebudou zůstávat nikde samy, pokud je někdo z blízkých může doprovodit. To berme vzhledem k platné legislativě za samozřejmost. Nemocnicím pomůže sestavit si vnitřní pravidla, která přítomnost osob blízkých usnadní.
Pokud máme tu možnost, zejména s ohledem na čas a specializaci, můžeme si vybrat nemocnici, jejíž přístup je v souladu s principy „family-centred care“ a kde společnou přítomnost podporují.
- Jste také spoluzakladatelkou organizace „Hnutí za aktivní mateřství“, díky níž máte bohaté zkušenosti s komunikací se zdravotnickými zařízeními. V čem se tyto dva projekty potkávají?
V mnoha věcech. V obou případech upozorňujeme na to, že jsou porušována pravidla tzv. „evidence-based“ praxe i platné legislativy. Víme přesně, jak má vypadat zdravá a bezpečná péče při porodu, víme přesně, že děti mají právo na přítomnost svých blízkých, přesto je praxe mnohde v rozporu jak s odborností, tak s platnými zákony. Po porodu by děti neměly být od matek vůbec oddělovány, v zahraničí je dokonce používán termín „MotherBaby“, vyjadřující nedělitelnost této dvojice. Mají být ošetřováni společně, protože to přináší spoustu výrazných benefitů, přičemž oddělování je naopak velmi škodlivé (společnou přítomnost lze přitom doporučit a zajistit i v případě zdravotních komplikací).
A v každém případě platí: Kdo je připraven, není zaskočen. Doporučujeme rodičům se na porod i návštěvy nemocnic dobře připravit předem, nastudovat pravidla a možnosti řešení.
