- Jako překladatelka španělské knihy o vědomém zvládání dětského vzteku jste jistě hluboce pronikla do tématu, sama jste také mámou dvou dětí. V čem vás osobně kniha inspirovala a obohatila?
Dalo by se říct, že já i mé děti jsme měli štěstí, že mi tato kniha „spadla do klína“ na překlad. Změnila totiž můj pohled na dětský vztek a naučila mě k těmto složitým momentům přistupovat klidněji a laskavěji. Tedy, nejde mi to úplně vždycky… (směje se) Ale před knihou to nešlo skoro nikdy. Většinou, když se moje děti vztekaly, tak jsem vybuchla taky nebo jsem se šla někam „zašít“, protože jsem to nemohla vydržet. Kniha mě naučila něco, co mi předtím vůbec nešlo – být s dítětem, když se vzteká, říct mu, že ho miluji, a nabídnout objetí, pokud o to stojí. O tomto přístupu jsem slyšela i před tím, ale nechápala jsem, jak by to bylo možné udělat v praxi.
- Knížka vás to naučila?
Autorka Míriam Tirado vykouzlila knihu tak, že najednou i toto je jeden z možných přístupů doprovázení vzteku, který používám. Ale chce to cvik. Kniha nabízí praktická cvičení, při kterých se čtenář může ponořit opravdu hluboko do sebe a přečtené informace vstřebat, procítit a osvojit si. O příležitosti si to pak vyzkoušet naživo není s malými dětmi nouze nikdy. (směje se)
- Jaké rady a tipy tedy rodiče malých dětí v knize najdou?
Těch rad a tipů je tam opravdu mnoho, ale důležité je pochopit princip vědomého doprovázení dětského i vlastního vzteku. Jak to člověk jednou pochopí, tak má vyhráno. Není třeba učit se mnoho různých technik, jakmile to v člověku udělá „klik“, tak už to bude vždy umět – tedy pokud zrovna je ve stavu, kdy mu to jeho vlastní nervy dovolí. (směje se)
- A jaký je tedy ten princip vědomého doprovázení vzteku?
Shrnula bych to tak, že jde o uvědomění si vlastních emocí a vlastního chování. A o nevytváření odporu vůči vzteku. Naučit se vidět vztek jako jakoukoli jinou emoci a nekategorizovat ho jako dobrou či špatnou emoci. Jak Míriam říká, emoce zkrátka jsou. Nejsou ani dobré ani špatné. Všechny jsou platné. Všechny máme právo prožívat. Co však nemusí být vždy v pořádku, je chování, které z dané emoce vychází. My dospělí už bychom teoreticky umění seberegulace měli mít zvládnuté, jenže bohužel většinou nemáme. Mě to teda nikdo nikdy neučil. Až teď – Míriam v knize. Učí nás, jak seberegulovat sami sebe, abychom to tím pádem mohli naučit děti. Například jeden z nejdůležitějších konceptů, který jsem si z knihy odnesla, je udržovat takzvaný dvojitý fokus – tedy sleduji to, co se děje s dítětem, ale i to co se děje ve mně.
- Je podle vás běžné, že si dítě zhruba ve věku dvou tří let projde tím obdobím vzteku? Jinými slovy, nemusí se tím rodiče znepokojovat?
Jak říká Míriam: být dvou- až šestileté dítě není nic jednoduchého. Děti chápou svět jinak než my a náš systém chování a uvažování jim může připadat opravdu podivný. Zároveň v tomto věku ještě příliš nerozumí samy sobě. Jsou malé a vyvíjejí se závratným tempem, v němž se mění, asimilují a zpracovávají nové impulzy na každém kroku. Míriam definuje dětský vztek jako „vyjádření nepohody, kterou dítě cítí a která ho nutí vybuchnout“. Kdybychom se na chvíli dokázali vžít do kůže malého dítěte, jistě bychom identifikovali mnoho důvodů, proč k takovému pocitu nepohody mohlo dojít – frustrace, únava, hlad, žárlivost… Neumím tedy asi přesně odpovědět na otázku, zda je období vzteku běžné, ale časté záchvaty vzteku u dětí ve věku mezi dvěma a šesti lety jsou vlastně zcela pochopitelné. Některým lze předcházet – například pokud vycházejí z neuspokojených základních potřeb, což Míriam pěkně popisuje. Zároveň však předestírá: „Kdyby vám někdo sliboval, že má návod, který stačí dodržovat, abyste se osvobodili od veškerého dětského vzteku, nevěřte mu. Nejen proto, že myslím, že to není možné, ale i proto, že věřím, že by to nebylo dobré.”
- Na dětský vztek někdy my rodiče reagujeme neadekvátně – křičíme, trestáme, vyhrožujeme… Vlastně se sami dostáváme do záchvatu vzteku, že? Jak autorka knihy tyto situace popisuje?
Autorka tímto knihu vlastně otevírá. Mluví o své vlastní zkušenosti s agresí, kterou v sobě identifikovala, když její první dcera začala mít první silné záchvaty vzteku. Samu jí překvapilo, jak těžké pro ni bylo dceřin vztek doprovázet. V té době napsala článek na svůj web s titulkem „Agrese ve mně“, ve kterém velice otevřeně popisuje, co se jí dělo a jaké pocity u toho měla. Tento článek vzbudil velký zájem španělského publika a mnoho rodičů na něj reagovalo tím, že sdíleli vlastní příběhy o tom, jak to nezvládají – ano, vyhrožují, trestají psychicky i fyzicky, křičí… Odezva na tento článek motivovala Míriam k napsání knihy. V knize mluví i o tom, že nám dospělým „chybí zdroje“. Že se nechceme chovat, tak jak se chováme, ale že to jinak zkrátka neumíme, nemáme odkud to umět. Je potřeba být k sobě laskaví a pomalu se to učit.
- A jak se to máme naučit? Jak to máme jako rodiče uchopit?
Je to jako se vším novým, co se chceme naučit. Nejdříve musí přijít rozhodnutí, že to opravdu chceme udělat. To je zásadní a nasměruje nás to na správnou cestu. Začneme se dívat po zdrojích, ze kterých bychom se to mohli naučit, po inspiraci a postupně to můžeme zkoušet praktikovat. Míriam v knize hodně pracuje s dechem. Ten u sebe máme všichni a je nám dostupný kdykoli a kdekoli. Je možné naučit se, jak se spojit s vlastním dechem, tak, aby nám pomohl v situacích, kdy potřebuji svůj nervový systém uklidnit.
Míriam dále píše o mnoha dalších nástrojích pro naši seberegulaci – deník, péče o sebe, spojení se s někým, kdo má stejný cíl, různé techniky práce s myslí a s našim vnitřním dítětem. A také samozřejmě tipy pro seberegulaci našich dětí. Například se mi líbí tip vysvětlit dětem, že nic netrvá věčně. Děti totiž žijí v přítomném okamžiku, a tak někdy mohou mít pocit, že se v těch emocích budou topit vždycky. Můžeme jim vysvětlit koncept dočasnosti, že jak rostou, s každým novým dnem lépe poznají samy sebe a také budou čím dál schopnější mluvit o tom, co se jim děje.
A další věc, která je podle mě zásadní, je pochopit, jak vlastně takové malé děti fungují. Co to je egocentrická fáze – a že je naprosto normální, jak se dětem vyvíjejí jazykové schopnosti, na co opravdu slyší a že žijí naplno v přítomnosti. Míriam o tom píše v kapitole 3 a udeřila hřebíček na hlavičku, když prohlásila, že je překvapující, kolik času jsou lidé schopni strávit například výběrem nového telefonu nebo pračky. Studujeme, jak spotřebiče fungují a jaké jsou jejich různé technické detaily. Ale když se rozhodneme mít děti, moc o jejich nastavení většinou nevíme.
- Jak vzpomínáte na záchvaty vzteku u svých dětí?
Já v tom momentálně žiji, mám tří- a šestileté dítě. Nejednou jsem ze situací, které se nám děly, byla doslova na kolenou. Živě si vybavuji, když byly synovi asi tři roky, jak jsem klečela na podlaze a byla z toho, co se nám děje, tak vyřízená, že jsem ani neměla sílu se postavit. Teď je synovi šest a ten rozdíl je hodně znát. Je pravda, že s sebou nedávno prásknul o zem v obchodním domě, ale vlastně stačilo se na něj podívat a už stál, zasmál se tomu a pokračovali jsme v nákupu. Teď to u nás doma roztáčí má tříletá dcera. Jenže ta má štěstí, že už to máma má o ždibec lépe zvládnuté. Ale ani teď ještě nejsem mistr v seberegulování vlastních emocí. Díky knize jsem se však naučila to uznat, mluvit o tom a také se omluvit. Přijde mi, že to pro mě bude práce na celý život. Je fajn k tomu mít kvalitní zdroje a inspiraci.
Kniha Dětský vztek
