Cholesterol je látka tělu vlastní. Tělo ji potřebuje pro výstavbu buněk a buněčných membrán. Pro organismus jde o látku natolik nepostradatelnou, že existuje hned několik způsobů, jak si ji tělo obstarává. Největším zdrojem je pochopitelně strava, ale ani syntéza v játrech nezaostává, dokonce u dědičně podmíněných poruch hospodaření s cholesterolem hraje vůdčí roli.
Pokud se při laboratorním vyšetření krve diagnostikuje lipidický profil, u desítek procent mužů i žen zejména po 40. roce života je nalezena některá z odchylek hladiny celkových tuků, cholesterolu s vysokou nebo nízkou denzitou.
Klasickou reakcí lékaře je pak to, že doporučí pacientovi omezení konzumace živočišných tuků a nasazení přípravků ze skupiny statinů, které upravují hladinu cholesterolu přímo v krvi, bez ohledu na to, jestli jej tělo vyrábí ve zvýšené formě samo nebo je cholesterol konzumován stravou.
Zdálo by se, že při dietních opatřeních a lécích již není třeba ještě přidávat pohyb. Opak je ale pravdou. Zvýšená hladina cholesterolu se totiž nejvíce projevuje jeho ukládáním do cévních stěn ve formě aterosklerotických plátů. Jejich ukládání však není náhodné, předchází mu poškození cévní stěny v daném místě, velmi často způsobené vysokým krevním tlakem. U osob s nedostatkem pohybu se také v celém organismu projevuje chronický zánět, který kaskádovitě urychluje poškození elasticity cév a přímo vede ke vzniku aterosklerotických plátů. Aterosklerotické pláty zužují světlost cév a tím přímo zhoršují prokrvení životně důležitých orgánů, například srdce a mozku.
Zajímavý fakt vyplynul z vědeckých studií zaměřených na osoby s dědičnou formou rodinné hypercholesterolemie, kde se bohužel vyskytují aterosklerotické pláty i u mladších a jinak relativně zdravých jedinců. Zkoumáním sportujících a nesportujících osob s výskytem aterosklerózy vědci prokázali odlišnosti ve stavbě aterosklerotických plátů. Pláty byly plošší a pevnější ve struktuře, vyskytovalo se v nich více vápníkových solí. Ve své podstatě tak nezasahovaly do světlosti cév natolik, jako je tomu u osob nesportujících.
Pohyb a cholesterol
Bezesporu nejvhodnějším sportem pro osoby, u kterých již hrozí zúžení cév vlivem aterosklerotických plátů, je lehký a vytrvalostní sport kdy je ideální držet výkon do 70 % maximální tepové frekvence. Pravidelnost a delší doba trvání vytváří v organismu přirozenou adaptační reakci na stresovaný organismus. Zvýšená energetická spotřeba svalů způsobí změny světlosti cév a zvýší požadavek na prokrvení celé svalové soustavy. Hlavní cévy tak mění svoji světlost a zapojují hladkou svalovinu ve svých stěnách. Jinými slovy, jsou také namáhané a novému stavu se pak ve fázi regenerace přizpůsobují zvýšením své pružnosti a elasticity. Svaly na končetinách, ale i svaly srdce se pak nově přestavují a zvyšují svoji odolnost vůči zátěži.
Srdce je přitom průkopníkem adaptace. I když zpočátku člověk často popadá dech, je právě tato dočasná hypoxie u zátěže velmi rychle kompenzována zvýšením síly kontrakcí srdečního svalu. Jde vlastně o velmi jednoduchou formu tréninku, kdy srdce nejdřív dostane zabrat a pak se nové situaci přizpůsobí tím, že se postupně přenastaví na vyšší zátěž. Rovněž se při pravidelném pohybu zvýší aktivita pravé srdeční komory, která pumpuje krev do plic. Společně s hlubším a častějším nádechem se pak daleko lépe okysličuje celý organismus a pochopitelně i srdeční sval.
Mitochondriální teorie
U cyklistů, běžců na lyžích a jiných vytrvalostních sportovců vědci zjistili další nesmírně významný objev související s celkovou adaptací organismu na pravidelný pohyb. V buňkách nejen svalů, ale i cév a životně důležitých orgánů bylo u pravidelně sportujících osob ověřeno a prokázáno zvýšené množství buněčných organel mitochondrií. Ty jsou všeobecně v přírodě považovány za buněčné elektrárny, tedy za ty organely, ve kterých je realizováno buněčné dýchání.
Nemluvíme přitom o dýchání tak, jak jej známe my, ale přímo o výrobě energie pro pohyb, syntézu všech stavebních součástí a vůbec pro celé fungování buňky. Náš organismus se zkrátka na zátěž adaptuje tak, že si vyrobí více buněčných továren. Kouzlo mitochondrií je přitom v tom, že za zdroj energie používají nejen sacharidy, ale i mastné kyseliny. Přímou souvislost s pohybem lze také uvést touto rovnicí:
Pravidelný pohyb = více mitochondrií = efektivnější hospodaření s tuky = vyšší výkonnost organismu.
Může pohyb škodit?
Pohybová aktivita u osob se zvýšenou hladinou cholesterolu má vždycky spíše příznivý dopad na organismus. Jedna výjimka zde ale přece jen existuje. Jsou jí silové sporty, spojené s málo častou, ale intenzivní svalovou silovou zátěží. Potíž je v tom, že při zvedání velkých zátěží se v horní polovině těla nerovnoměrně a rychle zvyšuje krevní tlak. Zároveň napjaté svaly brání povrchově umístěným žilám v odvodu krve a celý krevní oběh se tak dostává do velmi stresové situace.
Extrémní nárazové zvýšení krevního tlaku dokáže poškodit velké cévy zejména na místech, kde se tepny větví. To jsou také preferovaná místa výskytu aterosklerotických plátů. Stručně a jasně, silový sport ani sport spojený s extrémním hromaděním krve v některé části těla nejsou vůbec vhodným řešením. Naopak, lehký a pravidelný pohyb vede k rychlé i pomalé adaptaci na zátěž a lepšímu metabolismu i při drobných dietních prohřešcích.
Vliv pohybu na organismus je a bude ještě dlouho předmětem vědeckého zkoumání. Již dnes však víme, že tělo velmi profituje z pohybu, který je jednoduchý, nepříliš intenzivní, pravidelný a doplněný o velmi významnou součást celého procesu – o odpočinek a regeneraci. V této kombinaci dokážeme opravit i vliv genetické zátěže nebo nezdravého životního stylu.
Vaše doktorka
Gia Conti
